Dolování
Vítovy doly
Velké štěstí Vincencu Regnerovi nepřálo ani v údolí na pomezí katastrú Žabokrk a Zlíčka. Zhruba v poloviční vzdálenosti mezi zmíněnými obcemi jsou dvě průzkumné štoly, kratší ražená k severu, delší - dlouhá celkem 155 m. ražená směrem jižním. Zdejší důlní lokalita bývá obecně zahrnována pod souhrnný název „Vítovy doly“, ale ty jsou odtud ve skutečnosti vzdáleny cca 300 metrů blíž k Žabokrkám. Na důlním díle, nazvaném Jižní štola, se v roce 1854 objevili i Regnerovi havíři. Nebyli zde první ani poslední, což dokazují stopy po hornických nástrojích na stěnách štoly ražené směrem k Hronovu. V úvodních pěti metrech jsou známky jen po želízcích a špičácích z předregnerovské doby, po nichž následuje cca 15 m ražených Regnerovými havíři pomocí střelného prachu. V těchto místech prošla štola tektonickým přesmykem a dnes se už můžeme jenom dohadovat, co v polovině 19. století odradilo havíře od další ražby, zda pevná skála či voda ze skalních puklin. Pravděpodobně si Vincenc Regner rozmyslel smysluplnost tohoto díla, namířeného pod výchoz uhelné sloje na Farách, a raději do těchto míst nechal razit štolu z Milířù. Na Jižní štolu se potom vrátil hornický ruch až roku 1905, když havíři Západočeského akciového spolku ze Žacléře pokračovali v její ražbě s pomocí vzduchových vrtaček a dynamitu, ale i oni to zakrátko vzdali, když žádné uhlí nenafárali. Ani nemohli, protože dílo bylo zastaveno cca 155 m od
svého ústí a do uhelných slojí by muselo být zhruba o půl kilometru delší.
Zmíněné Vítovy doly získaly své jméno díky Jiráskově kronice U nás po tehdejším majiteli pozemků na konci 19. století. V době zdejší největší hornické činnosti, v letech 1854 a 1855, byl ale majitelem pozemků Josef Hansel ze Zlíčka, jenže Jiráskovi se jeho jméno asi „literárně“ nezamlouvalo, neboť název „na Hanslově“ nebo „Hanselův důl“ (jak byly také někdy jámy pokřtěny po vlastníkovi „gruntu“) či „Regnerův důl“ (podle těžaře a majitele dolové propůjčky) nikdy nepoužil. Zřejmě je při svém vlastenectví nepokládal za dost
„české“. Původně to byl skutečně Regnerův důl, otevřený mělkou rumpálovou jámou na výchozu uhelné sloje v jíveckých vrstvách a odvodněný krátkou odvodňovací a těžní štolkou směrem k potoku, co tudy protéká a vlévá se do Metuje v Žabokrkách. Po rozfárání dolu se zde Vincenc Regner dlouho nezdržoval, neboť zjistil, že zdejší sloj má mocnost jenom 60 cm, z nichž na použitelné uhlí připadalo pouhých 33 cm. To však vůbec nevadilo obyvatelům z blízkého okolí, kteří sem načerno chodívali kopat uhlí pro vlastní spotřebu. Když zde koncem 30. let 20. století prováděl průzkum Žacléř, musel důlní měřič zakreslit do mapy cca 15 m severozápadně od původní Regnerovy jámy tajný vstup do podzemí, který označil jménem Tegebruch (Povrchový dùl). Ve stejném směru, jen o 30 m dál, zakreslil do oblasti s názvem alte Arbeit (Stará práce) rozměrnější vykutaný prostor s dalším přístupem z povrchu, který už měli Žabokrčtí dávno pojmenovaný Wilder Bergbau „Pytlácký dùl“. Kdo ví, jak dlouho se zde pokoutně kutalo, ale místní „havíři“ si vždycky věděli rady, když si chtěli přilepšit. Dnes již jsou povrchové „kutačky“ i Regnerùv důl dávno zavalené.
Václav Jirásek